Jméno: Proletářská poezie
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Proletářská poezie je levicově orientovaný literární směr, který vznikl v Československu ve dvacátých letech dvacátého století, konkrétně se uvádí rok 1922 v souvislosti se statí Jiřího Wolkera s názvem Proletářské umění. Proletářská poezie se snaží především upozornit na problémy a nedostatky ve společnosti, zobrazuje zejména dělnickou neboli proletářskou třídu. Jako protiklad k proletářskému umění později vznikl poetismus. Za vrcholnou básnickou sbírku proletářské poezie je považována sbírka Těžká hodina Jiřího Wolkera.
Základní znaky proletářské poezie
Proletářská poezie, potažmo umění obecně, musí být třídní a proletářské, směřovat k nápravě světa. Poezie často zachycuje vykořisťování dělnické třídy a chce se podílet na revoluční přeměně světa, z tohoto důvodu se také často hovoří o tak zvaném angažovaném umění. Dalším typickými rysy proletářské poezie jsou kolektivnost, umění se má stát kolektivní záležitostí, optimismus a víra v lepší budoucnost. V neposlední řadě vzniká poezie, která je určena k veřejné recitaci, básníci tak chtějí přímo ovlivnit lidi a změnit situaci ve společnosti. V tomto směru proletářskou poezii ovlivnil svou agitační poezií ruský básník Vladimír Majakovskij. Vzhledem ke svému programu představovala proletářské poezie pro většinu básníků pouze přechodné období jejich tvorby a dá se říci, že období proletářské poezie v československé literatuře bylo velmi krátké, pouze dva až tři roky a končí smrtí jejího čelního představitele, básníka Jiřího Wolkera. Kromě něj najdeme sbírky proletářské poezie také v počátečním období tvorby Jaroslava Seiferta, Konstantina Biebla či Josefa Hory.
Jiří Wolker – Těžká hodina
Druhá básnická sbírka Jiřího Wolkera, která vyšla v roce 1922 a která je považována za básnickou sbírku obsahující nejtypičtější a nejznámější básně ovlivněné proletářskou poezií. Jako stěžejní se v tomto ohledu jeví především Wolkerovy sociální balady, smutné básně s tragickým koncem, který je způsobem především špatnými sociálními podmínkami, ve kterých hlavní protagonisté balad žijí. Pesimistické balady se odehrávají v městském prostředí a jejich hrdiny jsou představitelé dělnické třídy. Mezi nejznámější balady patří především Balada o očích topičových, která zachycuje tragédii topiče Antonína, který kvůli své práci oslepne a zemře, ale podle Wolkera žije dál ve své práci. Balada o nenarozeném dítěti o mladém dělnickém páru, který si z finančních důvodů nemůže dovolit mít dítě, a tak musí jít dívka na potrat, a Balada o snu, kde hlavní postavy sní o uskutečnění svého snu o lepší společnosti a vyzývají k revoluci.
Jaroslav Seifert – Město v slzách
Sbírka z roku 1921, které obsahuje mnoho sociálních motivů, ve které Jaroslav Seifert ukazuje město jako určitý symbol utrpení a vězení proletáře. Zároveň ale věří v lepší budoucnost. Při psaní sbírky Seifert čerpal ze svých zážitků z dětství z chudinských čtvrtí Prahy.
